Jeseníčačka Jana Krákorová opustila prestižní úřednický post, aby mohla pracovat pro Nadaci rodiny Vlčkových

Když Ondřej Vlček (CEO Avastu) a Katarína Vlčková (lékařka domácího hospice Cesta domů) založili v roce 2021 Nadaci rodiny Vlčkových, věnováním 1,5 miliardy korun ze svého z ní v té době udělali největší soukromou nadaci v zemi (od února 2022 je největší českou nadací 3WFoundation se jměním v nadační jistině ve výši cca 2,2 mld. Kč) a strhli na sebe obrovskou pozornost. Upoutali pozornost také Jany Krákorové, která tou dobou přemýšlela o pracovní změně. A protože si je zvyklá jít za svým, dneska je vedoucí kanceláře oné Nadace.

Asi když si dáte za cíl dostat Českou republiku na světovou špičku v poskytování dětské paliativní péče, potřebujete do týmu velmi zkušené lidi. Tou Jana Krákorová (rozená Urbánková) je, právě svojí pracovitostí má v profesním životopise prestižní zářezy.

Zajímavostí budiž označen fakt, že Jana patřila mezi první studenty tehdy nově otevřeného osmiletého gymnázia v Jeseníku, kdy nastoupila do sekundy. Tam se začal formovat její vztah k cizím jazykům, kterých k dnešku na různé úrovni ovládá 3 (němčina, angličtina a francouzština). Z období gymplu si pamatuje hlavně svoji vášeň pro čtení denního tisku (později v tom vystopujete zárodek její kariéry), hraní na příčnou flétnu za Dechový orchestr mladých při ZUŠ Jeseník a přípravu na vysokoškolské studium na brněnských právech.

"Myslím, že jsem z gymplu byla jedna z mála, kdo se z těch, kteří chtěli studovat, ten rok nedostal na vysokou,", prozradila nám bez sebemenší dávky pachuti Jana. Však to pro ni nebyla žádná tragédie, rok strávený na olomoucké jazykové škole byl fajn, zformoval v ní slabost pro hanáckou metropoli, a to tak hodně, že o rok později nastoupila na Univerzitu Palackého, katedru politologie a evropských studií. Super studentský život si vylepšila o dva studijní pobyty v Německu a Spojených státech amerických a začínala mít jasno o vlastní profesní dráze.

De facto už její první zaměstnání byla I. liga, když nastoupila do Senátu České republiky na post tajemnice Stálé komise pro krajany žijící v zahraničí. Poznámka: připomínáme to její čtení novin v mládí, sem se to propsalo :-) Všechno se to potkalo s přípravným obdobím prvního českého Předsednictví EU (2009), což Janu na dva a půl roku katapultovalo na Úřad vlády ČR. Pro Idnes se nedávno rozpomněla: "Poslední půlrok nebo několik měsíců před začátkem předsednictví jsem často pracovala i víc než čtrnáct hodin denně, a to i o víkendech, ale bavilo mě to. Byli jsme mladí, nadšení srdcaři a dělali jsme to s obrovským nasazením,". Když po předsednictví nepřišlo laso ze státní správy, přesunula se do privátního sektoru. Na výstavišti v pražských Letňanech pomáhala se zahraničními vztahy tehdy vyhlášených veletrhů ForArch a ForElektron.

To jí později vygenerovalo atraktivní pracovní příležitost, práci na britské ambasádě, kde pomáhala ostrovním firmám pronikat na české trhy. Jelikož měla kancelář na Malé Straně, byla pro ni každá ranní cesta takovým malým svátkem.

Svátkem větším pro ni byla následná dvojnásobná mateřská dovolená, během níž se její rodina rozrostla o syna Vincenta (odkaz na Vincence Priessnitze nám Jana nerozporovala) a dceru Johanku. Mimo jiné si během rodičovské dovolené střihla práci asistentky jesenického poslance a bývalého starosty Jeseníku Adama Kalouse (období 2017-21), plus nějaké další 'nulaněcoúvazky' a projekty. Takže její postesk, že rodičovská dovolená není dovolená, tak úplně nebereme, sama si to tak zařídila ;-)

Návrat do plného pracovního nasazení byl vinou covidu všelijaký, služební cesty do zahraničí prakticky ustaly a Jana se svým silněji vyvinutým sociálním cítěním začala vnitřně brzdit a ohlížet se po nové výzvě. Mimochodem v roce 2013 získala ocenění Dobrovolník roku v neziskové organizaci podporující lidi se zrakovým postižením Okamžik za to, že po dobu několika měsíců pravidelně párkrát týdně v brzkém ránu doprovázela nevidomou dívku do školy. I tahle zkušenost ovlivnila její další kroky.

Když prvně v televizi slyšela o Nadaci rodiny Vlčkových, obratem se k nim přihlásila jako dobrovolník. Když se prvně s Vlčkovými potkala na Cibulce, (skoro) obratem se k nim dostala na pozici vedoucí kanceláře. Ta Cibulka bude jednou důležitá věc. Vlčkovi koupili ruinu - pražskou Usedlost Cibulka, ve které chtějí do roku 2026 otevřít dětský lůžkový hospic s centrem paliativní péče. Notně tak chtějí přispět k tomu, aby se Česko na tomhle poli zdravotních služeb výrazně zvedlo. Jana Krákorová je u toho v roli vedoucí kanceláře hodně blízko.

Vezmeme-li v úvahu její hypotetický plán se jednou do Jeseníku nějak více vrátit, mohlo by nám to přinést nejednu zajímavou spolupráci.