Daniela Winkler je vysněnou cukrářkou a pekařkou, její výrobky "žerou" nejen v Černé Vodě

Ona sice smířlivě říká "Co se má stát, se stane.", faktem ale je, že na svoje současné podnikání se připravovala od jedenácti let, kdy místo své maminky postupně přebrala štafetu v pečení nedělní buchty. Tahle rutina sehrála svoji roli i později. Ať své rodině upekla sebelepší koláč, bublaninu nebo řezy, stejně půlku plechu musela rozdat. Někdy po "stopadesátédeváté bábovce pro sousedy" nahlas vyslovila přání, že by jednou chtěla péct to, co by lidem chutnalo. Až s odstupem času můžeme říct, jaké to tehdy bylo z její strany proroctví.

Rodačka ze Žulové, která většinu dětství prožila v Javorníku, po základce vystudovala podnikání a služby v nedalekém Krnově. Ani po střední nic nenasvědčovalo tomu, že by se jednou stala podnikatelkou. Byť jednu důležitou vlastnost - pracovitost - prokazovala už tehdy. Po střední šla na rok do Ostravy na jazykovou školu a aby se zbavila finanční závislosti na rodině, nastoupila za pokladnu do Alberta, a k tomu se začala připravovat na studium na vysoké školu. Tehdy pokukovala po Mendelově univerzitě v Brně. Nakonec to vzdala, protože to v praxi bylo o dost jinačí, než si představovala.

Stáhla se zpět do Javorníka, ale ne na dlouho. Pak - jak to často absolventi jazykových škol dělají - odjela do Anglie. Starala se o malé děti a stejné rodině pomáhala v jejich úklidové firmě. Vypadalo to na vydařenou anglickou etapu, kdyby. Kdyby se o svátcích, kdy byla zpět v Čechách, nepotkala s budoucím manželem. A láska, která hory přenáší, Danielu přenesla zpět. Jestliže jí tehdy David (manžel) překopal plány s Velkou Británií, tak dnes jí to vrací bezbřehou podporou v jejím snažení.

Nepředbíhejme ale. Kdo jednou přičichne k Západu, rozumějte výši tamních příjmům, ten může mít s návratem do země bývalého východního bloku jistý problém. Nevyhnul se ani Daniele. Připadala si tady buď profesně nevyužitá nebo finančně nedoceněná anebo obojí. Vysvobozením (to slovo se zdráhala říct) byla rodičovská dovolená. A pak ještě jedna :-)

Po dceři syn, a právě jeho časté nemoci zkombinované s koronavirovými lockdowny a nespokojeností s kvalitou běžně dostupného pečiva, opětovně zamíchaly kartami osudu. Daniela nestíhala ani nákupy základních potravin, a tak založila kvásek a začala (si) péct domácí chléb. Zprvu se jen zvídavé kamarádky dotazovaly, že co je to jako za dobrotu, tenhle její bochník? A tak se hecla a tu a tam upekla chleba i kamarádkám, sousedkám z dědiny (toho času už v Černé Vodě), sousedkám z vedlejší dědiny, sousedkám z vedlejší děděni vedlejší dědiny..., až to pomaličku začalo dávat smysl i podnikatelsky. Byť Daniela se bránila uvěřit tomu, že by to mohlo být až tak jednoduché.

Samozřejmě nebylo. Ale ne tolik kvůli zákazníkům, jako kvůli zákonům a regulím, do jakých se musí vejít potravinářská výroba. Když se s manželem začali bavit o profi pekárně, měli zálusk na využití hospodářské budovy vedle svého domu. Jenže právě to se nevešlo do všech těch hygienických norem. Zatímco směnné pečení chlebů a rohlíků s Danielinými přáteli utěšeně bobtnalo - chlebem platila hodiny jógy, chlebem zaplatila obraz... - sen o doopravdickém podnikání se vzdaloval.

Než se ale potkala se starostou Černé Vody Zdeňkem Beťákem, který tou dobou hledal nového nájemníka do uvolněného prostoru cukrárny na návsi. Daniela by to šmahem přešla větou z úvodu, že "Co se má stát, se stane.", ale ona musela se svým záměrem přesvědčit vedení obce.

Přesvědčila a do půl roku od uzavření smlouvy a sotva po dvou a půl letech 'domácího pečení', kde se nehledí na výrobní náklady, nýbrž na absolutní kvalitu surovin, mohla v říjnu 2022 v Černé Vodě pod názvem 'UPEČENO na návsi' otevřít bistro s cukrářstvím a pekařstvím. Tim se i čtenáři dovtípili, že k pekařským produktům Daniela přidala cukrářský sortiment, jenž začal v prodeji poměrně rychle dominovat. Každý jeden zákusek projde jejíma rukama, některé z nich dokonce vznikají dle vlastní receptury. A aby bylo bistro bistrem, musí se cukrářka/pekařka Daniela čas od času stát kuchařkou a uvařit polévku. Zejména na víkend, kdy do Černé Vody míří stovky nadšených bikerů, kteří jsou mnohdy velkými fajnšmejkry, pokud jde o sladké. Jeden brněnský vyznavač Rychlebských stezek, jistý Lukáš, dokonce Danielu v jejím hájemství "přepadnul" den před otvíračkou, protože ho zajímalo "Co to tu jako voní?". Dodnes je z něj štamgast, který si zákusky tahá po víkendu na stezkách i do Brna. Kromě cyklistů mají tu čest chutnat sladké z UPEČENO na návsi také návštěvníci Tančírny v Račím údolí a jesenické kavárny NaKafe.

Spokojenost zákazníků je pro Danielu to nejvíc. Vlastně pořád ji překvapují ty užaslé výrazy těch, co chutnají poprvé. Říká jen, že žloutkový krém obsahuje skutečně žloutky, že šlehačka je opravdu ze smetany, že vanilka je vážně vanilka... "Pečivo i sladké dělám prostě tak, jak to má být.", lakonicky uzavírá Daniela.

Podnikatelské vize jsou, ale na ty by potřetí řekla něco o tom, že co se má stát se stane, rozloučíme se s ní povzbudivým konstatováním, že i přes nechápavé dotazy svého okolí se sama ani na vteřinu nebála podnikání v Černé Vodě. Pochybovače naopak triumfuje prohlášením: "Nevím, jestli je na Jesenicku lepší místo než Černá Voda," a ona peče, co lidem chutná, jako si to už v dětství přála.

Foto (zdroj): Jan Zhor