Legenda ZUŠ Jeseník Vladimír Vraňovský dnes slaví 90. narozeniny

57 let jako pedagog, a pak ještě mnoho let v penzi pracoval Vladimír Vraňovský ve službách jesenické umělecké školy. Jako učitel, ředitel i jako dirigent se podílel na rozmachu školy a světových úspěších Dechového orchestru mladých.

Pan Vladimír Vraňovský se právě dnes dožívá životního jubilea, a také my se připojujeme k zástupu gratulantů člověku, jehož hudební stopa je pro Jesenicko naprosto zásadní.

Pane Vraňovský, jak se vám v tomto krásném životním jubileu daří? Co vám dělá v posledních dnech radost?
Úměrně k věku si zvykám na jiný způsob života. Paní doktorka mi nedávno v Olomouci s úsměvem řekla: "Pane, mlaďocha z vás už neudělám." I tahle věta mne naučila pokorně přijímat čas, který mi byl dopřán. Každé období mého života mne naplňovalo radostí – a to právě proto, že jsem mohl dělat to, o čem jsem jako kluk jen tiše snil: žít hudbou, tvořit ji, předávat dál a být mezi mladými hudebníky, kteří mají chuť růst a hledat v ní svůj svět.

A největší radost mám z toho, že jsem se mohl vrátit mezi své jesenické – mezi lidi a místo, které považuji za skutečný domov.

Když se ohlédnete zpátky – bylo nějaké období vašeho života zvlášť krásné?
Pan starosta Petr Košacký, když kdysi mluvil u příležitosti 25. výročí Dechového orchestru mladých, řekl slova, která mi utkvěla hluboko v srdci: "… že se u nás na Jesenicku rodí tradice, kterou je třeba chránit, protože kde je tradice, tam je domov.". Za tato slova jsem mu nesmírně vděčný.

Ohlédnu-li se do minulosti, bylo to období zrodu, rozmachu a nadšení. Radost, že v Jeseníku žije také hudba, zejména u mladých lidí.

Jak jste se vlastně dostal k hudbě a k pedagogické práci?
Stejně jako většina vesnických kluků jsem začínal na housle. Jednou přišel do třídy pan ředitel měšťanky v Sobotce Josef Fejfar a dělal nábor houslistů do školního souboru. Tam všechno začalo. Táta mi tehdy v Mladé Boleslavi koupil housle – tajně, aby zjistil, jak vážně to myslím. Později jsem přešel ke klarinetu.

Ředitel Fejfar mi také pomohl najít cestu k budoucí profesi. Doporučoval mi konzervatoř, ale to tehdy nebylo finančně jednoduché, a tak jsem se přihlásil do vojenské hudební školy. Díky ní jsem se stal vojenským hudebníkem a prošel posádkovými hudbami v Jeseníku, Hodoníně, Krnově, Opavě, a nakonec v Olomouci.

Po odchodu z armády jsem požádal o místo na hudební škole v Jeseníku – a vyšlo to. Zároveň jsem musel dostudovat konzervatoř. A tak začala moje dlouhá etapa pedagogického života. Mými vzory byli Josef Fejfar, Rudolf Botur a ředitel Alois Složil.

Učil jsem 57 let jako kmenový pedagog a později ještě mnoho let jako důchodce. A dodnes na ta léta vzpomínám s vděčností – to období nebylo marné.

Během vaší učitelské, ředitelské a dirigentské dráhy Vám prošly pod rukama stovky žáků. Pamatujete si na některé mimořádné talenty?
Ano, ale jména neuvádím, abych na někoho nezapomněl. Jedno však zmíním – Radka Tichavského. Studoval skladbu na JAMU a dnes vede soukromou vysokou školu v Mexiku. Byl to vynikající hráč na bicí nástroje, v soutěžích miláček publika.

Když jste začínal, jaká byla tehdy ZUŠ Jeseník? A jak ji vidíte dnes?
Byli jsme průkopníci. Začínali jsme v malé nevyhovující budově a s několika málo pedagogy. Dnes má škola téměř padesát učitelů, několik budov, nádhernou akustickou zkušebnu a moderní vybavení.

A já mám velkou radost – škola je v dobrých rukou. Stejně jako orchestr. Všichni, kdo dnes pokračují, jsou lidé na správném místě.

Dechový orchestr mladých ZUŠ Jeseník má dnes světové renomé. Jak vznikla myšlenka jeho založení?
Bylo to roku 1970–1971. Myšlenka vyšla od učitele Rudolfa Botura a ředitele Aloise Složila. Oba pánové se tehdy dohodly, že "… Vladimíra Vraňovského do toho uvrtáme.". A já jsem moc rád, že to udělali.

9. ledna 1971 jsme založili dětskou dechovku. První zvuky byly falešné, ale měli jsme víru a chuť pracovat. Během pár let jsme se vypracovali na jeden z nejlepších orchestrů své kategorie v celé zemi.

Bylo to období plné práce, překážek, ale i obrovských radostí. Velkou oporou mi byl Karel Dospiva, umělecký vedoucí dechového orchestru z Krnova. Jeho zkušenosti nám tehdy moc pomohly.

Orchestr však nebyl jen hudební těleso – byla to rodina. Rodiče, prarodiče, sponzoři, přátelé – všichni tvořili a tvoří jednu velkou rodinu.

Vaši bývalí členové na vás vzpomínají s láskou. Co pro vás jejich slova znamenají?
Jejich vzpomínky jsou pro mne jedním z největších darů mého života.

Když Dagmar Petřeková–Jurčíková popisuje, jak jsem poprvé stál v učebně č. 11 s taktovkou v ruce, když vzpomíná na první potlesky, festivaly, zájezdy – to je pro mne pohlazení.

Stejně tak Miluška Trsťanová–Jurčíková, která strávila v orchestru 15 let, nevynechala jedinou zkoušku, zažila první natáčení i mezinárodní festivaly. Když popisuje, jak dnes na koncertech zavře oči a "hraje s nimi", dojímá mne to nesmírně.

Za tato svědectví i za všechnu práci všech generací hráčů skládám hluboký dík.

S DOM jste slavil úspěchy po celém světě. Na které zájezdy a soutěže nejraději vzpomínáte?
Každá měla svou cenu. Ale dvě bych přece jen vypíchl:

• Holandsko, Purmerend – náš první zahraniční výjezd, vítězství a prodloužený pobyt jako odměna.
• Norsko, Hamar – soutěž 126 orchestrů z celého světa. Atmosféra se dala "krájet". A výsledek? Absolutní vítěz.

Nikdo, kdo nehrál v takovém tělese, si nedokáže představit ten vzrušující pocit, když skladba vrcholí, graduje. Má to na nás zvláštní účinky. Jako by se všechny naše muzikantské duše spojily v jednu.

Mé poslední rozloučení s orchestrem proběhlo v Mexiku – a bylo krásné.

Zažil jste u dirigování i nějakou úsměvnou historku?
Ano. Jedna z nejlegendárnějších byla v belgickém Neerpeltu, těsně před soutěží. Stál jsem soustředěně před orchestrem, zvedl ruce, dal pokyn – a místo orchestrálního zvuku se ozvalo hromadné troubení na samotné nátrubky. Můj orchestr si ze mne udělal legraci.

Vyvedli to dokonale. Velmi často na tento moment vzpomínáme.

Když porovnáte řízení školy a dirigování orchestru – v čem je to jiné a v čem podobné?
Obojí vyžaduje člověka znalého svého oboru. Oboje je živé a přesto jiné. Pracujete s lidmi hudebně vzdělanými a na straně druhé s mládeží, která se v hudbě vzdělává. Škola je útvar, kolektiv, který ví, čeho dosáhnout a jakou cestou. Mládežnický orchestr je také živý útvar, ale na začátku své cesty – musí jej někdo směrovat – a to je pedagog nebo v orchestru dirigent, který přenáší své prožitky na mladé hráče.

Co byste vzkázal dnešní mladé generaci hudebníků?
V poslední době se změnil celkový pohled na koncertní dechovou hudbu, která byla novými přístroji a uměle vytvořenými tóny vytlačena ze sdělovacích prostředků. Tato elektronická hudba začala výrazně ovlivňovat hudební vkus a myšlení současné společnosti. Výsledkem je zrušení mnoha profesionálních dechových orchestrů, smazání rozhlasových nahrávek koncertní dechové hudby, která tím zmizela z povědomí posluchačů. Boj s touto skutečností bude velmi těžký.

Je zázrakem, že dechové orchestry při ZUŠ si stále i přes všechny překážky udržují velmi dobrou úroveň a snaží se vývoj obrátit k hudbě melodické, vkusné, zábavné a zvukově barevné.

Přeji jesenickému dechovému orchestru mladých a jeho vedení – Tomáši Uhlířovi a Milanu Domesovi i pedagogům dechového oddělení hodně síly k práci a dalším uměleckým úspěchům, které by zaručily jeho další setrvání na předním místě mezi nejlepšími orchestry.

A jak dál? Myslím, že odpověď se nabízí sama. Pracovat dál, ne-li lépe, a pokračovat v nastolené tradici dechového orchestru ZUŠ Jeseník. A já říkám i potvrzuji: zlatý Jeseník!

Kamil Kavka
Foto (zdroj): archiv Vladimír Vraňovský